Carrie Abarca

22. května 2016 v 15:26 |  Postavy



Historie:
Ze starého drkotavého rádia se ozývaly tóny nespecifické skupiny. Nebylo jedno, jaká skupina to byla? Však, už jen situace, která nastala, tu hudbu naprosto přerušovala. Ve Španělsku se v menším městě narodilo děvčátko. Právě na porodním sále tato huba zněla. Možná pro uklidnění rodičky? Nebo doktorů? Přeci jen doktoři by měli býti klidní. Ne, opravdu to bylo pro uklidnění rodičky, která právě nyní svírala pevně ten uzlíček štěstí ve své náruči.
A tak začal můj život, život Carrie. Mám z půlky jméno anglické a z druhé zase španělské. Důvod byl prostý. Můj otec byl právě ze slunečného Španělska. Krásné země, kde to žije hlavně v noci. Vyrůstala jsem v nádherném prostředí španělských ulic města, které byste dnes už hledali marně. Je to hlavně díky tomu, že se v tomto městě rozmohl prodej drog a dalších nelegálních látek. Pro úplnost příběhu budu toto město nazývat Tabarone. Byl to pěkný život, blízko Středozemního moře, a měla jsem občas ve svém okolí možnost vyjet si na vyjížďku s koněm. Jo, byla jsem jeden z těch zblázněnců do těchto čtyřnohých krasavců, jenže u nás zase nebylo takových možností. V tu dobu se ve mně rozmohla chuť psát příběhy a povídky. Mé první pokusy se mi nelíbily, ale matce i otci se to líbilo, proto jsem mohla začít studovat na střední škole na oboru žurnalistiky.
13.09.2013
Pátek, celkem normální den. Jo, pátek třináctého, ale přiznejme si, kdo by věřil na tyto povídačky? Já na ně nevěřila, i když v tento den mě něco šeredně zasáhlo. No, přímo příšerně. Šla jsem s mamkou i otcem ulicemi Tabaronu, zrovna jsem totiž šla ze školy, kde jsem si musela ještě něco vyřídit skrz maturitu, kterou jsem si úspěšně v květnu splnila na výbornou. Jenže pro mé zaměstnání, kdy jsem začala jako spisovatelka, jsem potřebovala pár důležitých lejster, která jsem chtěla zanést i do nakladatelství, kde mě zařadí mezi aktivně píšící autory. Podívala jsem se po muži, který kolem nás prošel, zrovna dvakrát se mi nezamlouval, to byla pravda. Pokukoval kolem sebe a byl… no jak to říct? Pro mě celkem dost podezřelou osobou. Jenže kdo by dal na mé řeči, vždy jsem byla spíše fantazistka, než aby mi někdo věřil. Protáhla jsem se v ramenou a zašla do cukrárny, která byla nejlepší v celém Tabaronu. Objednala jsem si jako vždy latté a sušenky lotus, které jsem milovala. Ještě k tomu jsem si vzala zmrzlinový pohár a zvesela si povídala s rodiči. Byla jsem jedináček, ale nedokázala jsem se chovat rozmazleně, protože k tomu mě vedla výchova mých rodičů.
Najednou se z ulice ozval příšerný hluk, hluk, který pocházel z tříštění skla. Zakuckala jsem se leknutím a podívala se na ulici, kde začali lidi prchat. Do obchodu vtrhl ten muž…. Rozšířily se mi zorničky a matka mě najednou strhla sebou k zemi, neslyšela jsem ten výstřel, ale necítila jsem ani tlukot srdce matky. Otřásla jsem se a ten muž začal cosi vykřikovat na celý lokál, byl jako pomatený, střílel kolem sebe a lidi křičeli, ozýval se pláč dětí a já se doslova schoulila pod tělem mé mrtvé matky a třásla se. Srdce mi bušilo… Co mám dělat? Co mám sakra dělat? Ten muž začal kolem sebe kopat, otec spadl k zemi… Spatřila jsem tu ránu mezi očima, přesně mezi očima a ten jeho chladný výraz. Výraz mrtvého muže… Vydechla jsem, otřásla se znovu a pak už nic nevnímala. Omdlela jsem nad tou spouští, nad krví otce.
19.10.2013
,,Carrie…Carrie! Probuď se, no ták," ozýval se hlas, byl tak vzdálený, ale doléhal ke mně.
Co se to děje? Jsem snad mrtvá? Co je dnes za den? Co se stalo? Promžourla jsem nakonec očima a zmateně je otevřela, viděla jsem jen bílý strop a pak něčí obličej. Byl mi tak povědomí.
,,S-Sa-ll-Sally?" řekla jsem chraplavým hlasem a podívala se do očí modrooké dívky, která měla cestičky od slz ve tváři.
,,Díky bohu…žiješ!" Otřela si tvář. Byla mojí nejlepší kamarádkou ze školy.
,,Co…co se stalo?" zeptala jsem se, ale v tu chvíli dovnitř vešli doktoři a hned začali kolem mě lítat.
,,Slečno, byla jste měsíc v kómatu, pamatujete si něco?" podíval se na mě muž, byl v uniformě, nebyl jako ti doktoři.
Podívala jsem se na něj zmateně, nadechla se a vydechla.
,,Já… co?" zeptala jsem se ho zmateně.
,,Bude lepší, když půjdete pryč a přijdete později, není ve stavu, kdy by vám mohla co říct," otočil se jeden z doktorů na policistu a podíval se na mě.
,,Po-počkat… moji rodiče….," nadechla jsem se.
Policista se zastavil ve dveří. Já si matně vybavovala ten den. Ten příšerný den, když jsem šla ulicemi s mojí rodinou a byli jsme v cukrárně a najednou… Palba, krev matky a otce. Podívala jsem se na svoji levou ruku, mé levé rameno bylo obvázané a trčely z něj šrouby.
,,Oni jsou mrtví…. Že jo?" zatnula jsem pěsti, sevřela v nich přikrývku a zatnula zuby, kdy jsem zaháněla slzy z očí.
,,Carrie…," podívala se na mě Sally a chytila mě za ruku, kdy jsem se na ni podívala s dobře čtitelnou bolestí v očích.
,,Slečno Carrie, je nám to líto, nedalo se je zachránit… Útočník spáchal sebevraždu, vy sama jste utrpěla zranění a jako zázrakem nevykrvácela," podíval se mi do očí policista a já cítila horkost po celém těle.
Omdlela jsem jen díky tomu, že jsem měla prostřelené rameno? Ale vždyť, jak mě mohl střelit? Necítila jsem nic. Že by… Jo, když se mamka po mně vrhla, ucítila jsem divný tlak, a moje srdce bušilo, ale že bych postřehla, že mám prostřelený rameno… To nebylo přeci… ale ten pohled na šrouby v ruce mě utvrdil v tom, že skutečně mám rameno prostřelené, které musí jen a jen srůst. Hlavně abych neměla problémy.
,,Odejděte z pokoje pacientky, uvádíte ji do rozpaků, jak jsem řekl, bude lepší, když přijdete později," řekl rázně doktor a tím vyhnal policistu z pokoje.
O několik týdnů později
Sevřela jsem v ruce svůj kufr. Smrt mých rodičů mě zasáhla. Byla jsem plnoletá, takže bych se o sebe dokázala postarat, ale najednou jsem se musela osamostatnit a to nešlo zrovna moc dobře, jak bych měla v plánu. Bylo to příšerný a já byla věčně v nervech, až se mi jednoho rána ozvala moje teta z Anglie. Přesněji řečeno, z Londýna.
Proto jsem právě teď stála na letišti, již v Londýně a sama. Bez přátel, bez rodičů, bez někoho, o koho bych se mohla opřít. Neměla jsem skoro nic, jen několik peněz, díky mým knihám a dědictví po rodičích, oblečení a pár knih, které jsem vydala jako první a stále je schovávala - kupodivu se uchytily.
,,Carrie Abarca?" ozvalo se vedle mě, když jsem procházela již letištní halou dávno odbavená.
,,Ano," otočila jsem se po hlase a spatřila štíhlou a usměvavou ženu.
,,Drahoušku, tak ráda tě vidím," usmála se hned a vřele mě objala, já jen překvapeně zamrkala očima a podívala se ženě do očí.
,,Jsem teta Lili, pamatuješ si na mě, ne?" usmála se roztomile, ale vzala mi kufr a ukázala směrem ven z haly.
,,Ano, promiň teti, jsem jen zmatená," usmála jsem se, ale pak si jen povzdechla.
,,To nic dítě, všechno bude dobré, mrzí mě, že jsem nemohla přijet na pohřeb," posmutněle se na mě žena podívala, ale vedla mě k velkému autu.
,,Věřím, že jsi musela mít více důležitějších věcí, než byl pohřeb tvé vlastní sestry," utrousila jsem jen tak do větru a nastoupila do auta. Teta se zarazila, ale ponechala to bez poznámky.
Dívala jsem se na ubíhající krajinu. Londýn, Tower Bridge, Buckingham Palace… Achjo, proč mě to nedokáže nadchnout? Chtěla jsem být ve Španělsku, zůstat ve svém rodném městě, které už se teď stejně blížilo k záhubě. Dala jsem si do uší sluchátka a pustila si španělské písničky. Pokud jsem tušila správně, tetička bydlela u řeky Temže. Dívala jsem se na názvy ulic, až přišla ulice, jejíž jméno jsem si nestihla zapamatovat. Vyndala jsem si z uší sluchátka.
,,Je tu velký park, můžeš do něj chodit běhat, vyčistíš si hlavu," usmála se tetička a zabočila na most, pod kterým protékala řeka.
,,Celkem čistá řeka, jako obrázek," ušklíbla jsem se nad tou hnědou tekutinou a opřela se více do sedačky.
,,To se ti jen zdá, jinak je skvělá," usmála se Lili a dojela k jednomu trochu odlehlejšího domu s velkou zahradou.
Podívala jsem se na ni, podmračila se, ale vystoupila hned, jakmile auto zastavilo. Protáhla jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Tohle je můj nový domov, no skutečně skvělé. Zavřela jsem dveře, teta zaparkovala a odemkla bránu, kdy proti mně vyběhla velká doga. Krásná černobílá německá doga harlekýn.
,,Ty jsi krasavec," usmála jsem se a teta pískla, když vystoupila z vozu.
,,Neboj se, ona je hodná," usmála se a já se zarazila.
,,Já se psů nebojím," pozvedla jsem obočí a šla dál, kdy jsem psa pohladila a pomuchlovala se s ním.
,,Jmenuje se Bessi, myslím, že si budete rozumět," usmála se nadále Lili, ale odemkla dveře domku.
,,Ech jo… líp než s kýmkoliv jiným na tomto místě," ušklíbla jsem se a šla za doprovodu Bessi do velkého domu, kde jsem se rozhlédla.
,,Jak dlouho ses učila anglicky?" podívala se po mně teta, kdy mi zase vystřelilo jedno obočí nahoru.
,,Měla jsem mamku angličanku, u nás se mluvilo španělsko-anglicky," povzdechla jsem si, ale odložila boty a vytáhla svoje bačkory a protáhla se v ramenou.
,,To máš pravdu," usmála se zvonivě teta a odložila klíče na kuchyňskou linku, kdy vytáhla několik toastů a hned mi nabízela.
,,Po cestě máš určitě hlad, najez se, pak si vybal a já tě provedu po městě," usmála se a já s povzdechem zasedla ke stolu, Bessi lehla vedle mě a já začala jíst.
Žena si sedla naproti mně a já s ní navázala oční kontakt.
,,Proč jsi vlastně nikdy nebyla ve Španělsku? Proč jsi nikdy za námi nepřijela?" dívala jsem se jí dál do očí.
Kromě toho, že jsem byla velkou čtenářkou a spisovatelkou, jsem se toho hodně dozvěděla o tzv. psychických tricích, které jsem ještě nikdy neprováděla na nikom, ale teď přišla podle mě ta nejvhodnější doba. Co kdybych z tetičky vytáhla něco pěkného, že ano?
,,Nikdy mě tvoje matka nepozvala," řekla útle, ale o to víc jsem se jí zadívala do očí, přestala jíst a usmívala se, dívala se jí do očí a v duchu se lišácky usmívala.
,,S Molly jsem nikdy neměla zrovna vřelý vztah. Rodiče jí více nadržovali a pak byli šťastní, když si vzala Erica. Pozvala mě i na svatbu, ale na tu jsem se jí vymluvila, nechtělo se mi tam," odfrkla si tetička a protočila si v ruce skleničkou, ale pak se zarazila a projela si rukou ve vlasech.
,,Promiň, nějak jsem se nechala unést situací, běž se vyspat," usmála se a já zatnula ruku v pěst.
Tady někdo vyhrál. Podívala jsem se tetě do očí, ale kývla a podívala se na schodiště.
,,Kde je vůbec můj pokoj?" podívala jsem se na ženu a šla k ní blíž, kdy jsem k ní přistavila můj kufr.
,,Zavedu tě do něj," usmála se Lili, vzala můj kufr a vedla mě po schodech do druhého patra, kde byl krásný a útulný pokoj, akorát pro mě.
Bylo tam několik poliček na knihy, stůl, postel a všechno možné, co jsem potřebovala ke svému skromnému životu.
,,Tohle celé patro je tvoje," usmála se žena, ale vzápětí odešla a já otráveně sebou kecla do postele a usnula.
13.09.2015
Dva roky, dva roky uběhly od smrti mých rodičů. V tento den jsem jela do Španělska a sešla se tam se Sally a mými ostatními kamarády. Za ty dva roky jsem vydala další svůj román, který byl oproti poslední povídce hodně obsáhlý. S Lili jsme skoro každý den vedly válku ve slovních říčkách a já ji obvykle dokázala pěkně zkosit svými poznámkami, protože ona děsně útočila proti mým rodičům. A proč jsem se k ní zase vrátila? Důvod byl jednoduchý, v Londýně jsem měla kamarádku Sarah, která mi dokázala porozumět a já měla alespoň někoho na pokec, protože tetinčiny děti byly… no jak to říct, to nešlo vyjádřit ani slušně! Po výročí smrti mých rodičů jsem se tedy vrátila zpět do Londýna a více se zabývala psychickými triky. Ty jsem právě zkoušela ve Španělsku na kamarádech a postupně je vsouvala i do hlavy Sarah, která společně se mnou chodila do restaurací, kde občas jsem tyto své triky zkusila na obecenstvu. Poznat věk nebyl přeci obtížný oříšek.
A právě nyní je rok 2016, už to budou tři roky, co jsem bez rodičů. Jsem vyspělá a dospělá, ale zabývám se nadále svými dětskými sny - spisovatelstvím a jednou za čas zajedu daleko za město, kde jsem si našla svůj druhý domov ve stáji. Už jsem se zkrátka dokázala zaklimatizovat, no, snad se to bude jen a jen zlepšovat.



Povaha:
Carrie si klade veškeré množství cílů, kterých chce v životě dosáhnout. Hlavní její cíl byl se stát spisovatelkou, což se jí povedlo a píše, když může. Je velice přátelská, společenská, ale má ráda svůj osobní prostor, proto pokud jí ho někdo naruší, dokáže se pěkně zostra ozvat. Není zrovna osoba, která by v hádce ustoupila, ráda je vyhrává a jde do nich s chladnou hlavou, stejně tak z hádek odchází, ať už dopadly dobře nebo špatně. Hádky obvykle vzniknou díky její upřímnosti, která je občas až moc přes čáru, ale nedokáže si nechat některé poznámky moc dlouho v sobě a ráda je říká nahlas. Ovšem jedno z jejích já to dokáže krotit, ale to druhé se moc často nenechá. Pokud už tedy něco řekne upřímného a není to nic pěkného, spíše si to řekne tiše pro sebe. Ale zase záleží na situaci, někdy své upřímné poznámky zašeptá tiše pro sebe a jindy je zase řekne pěkně z patra jako by se nechumelilo. Je jí naprosto jedno, jak moc to druhého urazí. Má také nepřeberné množství fantazie a představuje si mnohdy neuskutečnitelné momenty (=v mládí si často představovala draky, kteří přeletěli nad městem, ve skutečnosti to byla letadla na noční obloze).

Obor: Iluzionista/ psychické triky

Dovednosti a jejich úrovně: Úroveň dva

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama